Jantarová Tlapka měla stále vztek na Temného úsvita za to, co ji jako kotě udělal. Ale v jejím srdci se s tímto pocitem mísila i láska k Žlutookému, navíc bezradnost, že by s ním chtěla koťata a nevěděla, co si má myslet o tom, že se na ní Hvězdný klan nezlobí. Nevěděla co má dělat, jestli má udělat dřív to, nebo to.
Jednou ráno se probudila, paprsky vycházejícího slunce jí hřály do kožíšku. Sice byl čas Bezlistí, Sněholed, Sněhochlad,... ale i před pár dny bylo krásné teplo. Ale teď ne. Teď byla spíš zima. Léčitelka vstala a šla probudit Máčku v učednickém doupěti.
Tak ji tedy vzbudila a šly na trénink, kde se Máčka učila vyndavat jádro v bobulí smrti, protože jen to jádro je jedovaté. Bobule je ale sladká. Po každém vyndání to Jantarová Tlapka nejmíň tisíckrát zkontrolovala, což ji dost zdržovalo, ale vždycky to objasnila: "Bezpečnost nade vše."
Po tréninku šla Máčka sama do tábora protože její učitelka šla ještě sbírat nějaké byliny.
Když šla pro listomátu, zašustilo nedaleké křoví. Otočila se směrem ke zdroji šustění a zavětřila. Nějaká kočka která dobře kryla svůj pach. Proč tohle Jantarové kočky neumí...?! Pomyslela si. Jelikož jí nikdo neviděl, skočila do křoví a přitiskla celou svou silou na nepřátelskou kočku. Když zjistila, že kočce může být tak okolo sedmi měsíců, pustila ji. Byla to zlatavá kočka se zelenýma očima.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se léčitelka.
"Slunka." představila se nověpříchozí.
"A co tu děláš?"
"Lovím."
"Pro koho?" vyzvídala Jantarová Tlapka.
"Pro samotáře. Nesnáší mě, ale já nemám kam jinam jít."
"Nechceš se připojit k nám?"
povedené