Listová touha porodila dvě koťata, Popelíčka, což byl šedý mourek, a Máčenku, taky šedou mourku, ale Popelíček byl tmavší. Jantarová Tlapka si nemohla pomoct, Máčenka ji fascinovala. Byl zrovna parný den, ale to nikomu nevadilo. Horké sluneční paprsky dopadali na kožíšky koček které pily vodu z řek, ale všichni by se jakoby zastavili. I čas. Tedy - alespoň pro léčitelku Jantarovou Tlapku, která tupě zírala na spící kotě.
"Ehm, je ti něco?" zeptala se s mateřskou péčí Listová touha.
"Ne ne," zavrtěla hlavou tupě zírající léčitelka, "všechno je v pořádku. Jen..."
"Ano? Víš, že se mi můžeš se vším svěřit." uklidňovala ji matka.
"Jen se mi zdá něco krásného na tvých koťatech." usmála se léčitelka.
"Hej!" právě to probudilo Tygří drápku, matku Tygříka, který někoho Jantarové Tlapce připomínal.
"Všechna koťata jsou úžasná!" špitla léčitelka a pomalu vycouvala z doupěte. Když byla venku, rozběhla se do svého doupěte.
Chybí nátlapník, pomyslela si léčitelka po rychlé kontrole bylin.
Ten roste všude a... "...Na hranicích se samotářema!" nechtěně vykřikla. Pak ale mávla tlapkou a vydala se během na hranice. Chtěla se proběhnout.
Chtěla si vyčistit hlavu.
Chtěla... Najednou vrazila do mohutného černého kocoura se žlutýma očima, které zářily. Okamžitě se v ní rozlil příjemný pocit, pak ale sebou trhla, když si uvědomila že není z klanu a že leží na zemi. Příjemný pocit rychle stoupl do hlavy a nezkušenou léčitelku začaly píchat jehlice do tlapek a obličeje.
"Pa-pardon." usmála se nervózně ležící léčitelka.
"To se v pohodě," mňoukl hrubým hlasem černý kocour a nastavil tlapku, ať se chytí a stoupne si. Jantarová Tlapka se jeho obří tlapy ujala ráda. Chytla se a stoupla si.
"Co tu děláš?" tázal se jí černý kocour.
"Hledám nátlapník. Jsem léčitelka." odpověděla milým tónem Jantarová Tlapka.
Černý kocour kývl. "Ukážu ti, kde je." mňoukl, a léčitelka ho následovala...