Jantarka se probudila na tvrdé zemi. Kde to jsem...? Před ní stál dvounožec a něco na ní řval a prstem ukazoval za veeeeelkou úzkou krabici. Kočička chvíli přemýšlela a pak po něm hodila ten nejvražednější pohled, jaký uměla. Ale já nemůžu za to, že se mi prostě chtělo! "Tak, a DOST!" Zařval dvounožec když uviděl, že mu Jantarka jeho kuře k obědu snědla, našel totiž kosti. "Už tě mám pokrk, ty, ty koule chlupů!" Popadl jí za kůži na zátylku, zatřepal s ní až se jí točila hlava, a vyhodil jí do sněhu ven, tak jak byla. Jantarka utíkala od něj co nejdál, ale rychlé to nebylo, protože každou chvílí do něčeho vrážela, jak moc se jí hlava točila. Ale jí to bylo jedno. Chtěla prostě utéct.
Zastavila se až u velkých širokých i vysokých černých krabic, které páchly po plísni a hnusu. Nechce se mi tu přespávat... Pomyslela si světlá kočička při pohledu na hvězdnou oblohu.
V tom se zčista jasna objevila bílá silueta kočky s černým uchem a černým flíčkem na čele. Oči měla jako z měsíce. Jantarka se v těch očích začala ztrácet. Rychle zamrkala a stočila pohled na úplněk. Ach jo! Dneska bude shromáždění... A já tam nepůjdu! Měla chuť se rozbrečet. Sice nevěděla, jestli léčitelští učedníci chodí na shromáždění, ale věděla, že kdyby jo, tak už svojí šanci promarnila v doupěti dvounožce. Rozpomněla se na tu siluetu. Zavětřila, jestli tam pořád je, a byla. Cítila na sobě její pohled. Podívala se na ní, a zjistila, že je mnohem blíž než si myslela. Byla asi dvě nebo tři liščí délky od ní.
"Ahoj. Ztratila ses?" Zeptala se mile, a Jantarka zjistila, že nemá na čele černý flíček, nýbrž černou hvězdu.
"J-jo." Jantarka jí z nějakého důvodu věřila. Věděla, že tato kočka pro ní nepředstavuje nějakou hrozbu, ba jí naopak pomůže.
"Jak se jmenuješ?"
"Jantarka."
"Z jakého klanu?"
"Jantarového."
"Jantarového!" Prskla ta kočka.
"Co je?"
"Jantarový klan mi zničil život!"
"Jak?" Vyptávala se Jantarka, a neměla žádný strach. Kočka se zhluboka nadechla, pak vydechla, posadila se a začala vypřávět:
"Víš, bylo to tak - Jako malá učednice Jantarového klanu Měsíčka, jsem měla skvělého učitele, který bohužel zemřel v bitvě s Ohnivým klanem o jejich 'Ohnivé skály'." Při slovech Ohnivé skály se zašklebila, a výraz měla: 'Jako by je nějak potřebovali!'. "Bylo mi učitele líto, ale pak jsem dostala krutého učitele Jantarového tesáka, a mého bývalého učitele Travnatého srdce mi bylo líto až moc. Jednou mi Jantarový tesák řekl, že pokud neulovím nejmíň čtyři králíky, nemám se vracet do tábora. A to bylo bezlistí! Pak, neulovila jsem ani jednoho, ale zato jednu sovu, čekala jsem, že mě pochválí, ale ne-e! Vyhnal mě z klanu!"
"Ale co ostatní?"
"Ti ho podporovali! Potom jsem žila jako samotářka, a už nikdy jsem neměla klan."
"Aha, no, hádám, že mi asi nepomůžeš, co?" Jantarka vypadala, že jí to bylo líto. Ale opravdu jen vypadala.
"Ale prosímtě, samozřejmě že ti pomůžu. Jo a vlastně jsem se ještě ani nepředstavila - já jsem Měsíční hvězda."
"Hvězda?" Opakovala šokovaně učednice.
"Ano, hvězda."
"A tys byla velitelka?"
"Ano, ale klanu, který ty neznáš." Usmála se vřele Měsíční hvězda.
"Tak jakého?" Ptala se zvědavá kočička.
"Měsíčního klanu, ten má území za tímto místem plným dvounožčích doupat. Chceš ukázat cestu do tvého klanu?"
"Ano."
"Tak pojď." Vyzvala Jantarku Měsíční hvězda.
Cestou si obě kočky povídaly, a Jantarka zjistila, že příjde Měsíční hvězdě jako fajnová kočička. Měsíční hvězda zase zjistila, že má Jantarčinu plnou důvěru.
Dovedla učednici na okraj jejího území a mňoukla na pozdrav.
"Děkuji, a ahoj, Měsíční hvězdo!" Mňoukla Jantarka, než zmizela v hustém křoví.
V táboře přišla Jantarka za Tmou, která jí olízla mezi šima jako matka, a vyprávěla jí celou její cestu, ale nezmínila se o Měsíční hvězdě. To je jen jejich tajemství. Tma to pak asi šla říct veliteli, že se Jantarka vrátila, ale ta už tvrdě spala.