Dopadající tlapky na zasněženou zem.
Dusot koček.
Zrychlený dech.
Mňaučení bolestí.
Rychlý, a ještě rychlejší běh.
"Jantarko!" Mňoukla černá kočka, čímž vzbudila spící kočičku.
"Co-o je?" zamrkala zmateně učednice.
"No, usnula jsi, a já jsem šla říct veliteli, že ses vrátila z toho, jak tě ten dvounožec unesl, spala jsi celý den, chrápala jsi, nešlo tě prostě vzbudit, až teď." Tma ze sebe rychle sypala slova a skládala je do smysluplné věty.
"A jak je Jantarovému měsíci?"
"Dobře, jak jinak?" ptala se nechápavě Tma.
"Ale, měla jsem takový sen, že jsme bojovali s Divokým klanem."
"Ale to jsme bojovali!"
"Tak jak to, že nejsme na shromáždění?"
Tma se nadechla, pak vydechla, a začala vysvětlovat:
"Po tom, co Jantarovému měsíci bylo špatně, šli jsme bojovat s Divokým klanem, a ty jsi MUSELA bojovat. Bojovala jsi s jejich učednicí, myslím, že se jmenovala Vločka. Potom jsi nejspíš usnula, a probudila ses tady. Měla bys chodit spát dřív, pak spíš všude. Než jsem tě do tvého pelíšku dostala, stočila ses na větvi. Lví kožešina z tebě měla akorát srandu."
Jantarka zamrkala. "Co?"
"Ano, slyšíš správně."
"A-ale já se v tom už neorientuju!" Jantarka byla čím dál tím víc zmatenější a zmatenější.
"Ani já ne." Mňoukla s ledovým klidem Tma.
"Jdeme na shromáždění!" Ozýval se táborem křik Jantarového měsíce.