Jantařinka se probudila ve školce. Dnes je ten den, kdy budu učednice! Vybrala si cestu léčitelky, jak jinak. Ale... Zamračila se, když uviděla že vchod a zároveň taky východ ze školky je zaterasený ostružinamy. "Co se děje?" zvolala do prázdné místnosti. Když vtu uviděla černého kocoura před školkou, jak se chystá vtrhnout do nebráněné školky. Zachumlala se do mechu ve snaze se skrýt. Bohužel, její světlá srst byla vidět až moc. Jelikož to ale Jantařinka nevěděla, zůstala tam s větším pocitem bezpečí.
Válečník proskočil ochranou školky a v očích mu bojovala zlost se soucitem, zabít kotě. Srst mu lepily čůrky krve které vycházeli z míst, kam se neznámému válečníkovi vedraly ostružinové trny. Jantařinka vykoukla. Uviděla válečníka, který se díval přímo na ni. V domění, že jí neublíží, vylezla ze svého 'úkrytu' a mňoukla na pozdrav. "Ahoj, co tu chceš?"
"Nic, jen... tě chci zabít." Odpověděl prostě.
"A proč?" Tázavě naklonila hlavu na stranu.
"To není důležité..."
"Ale je!" Vypískla kočička.
"No fajn, nesnáším dotěrná koťata!" Přišel k ní a ovinul jí ocáskem.
Potom jí tlapou přitiskl k zemi. Kočička vymňoukla, protože se nemohla skoro hnout. Válečník vytáhl své drápy ostré jako břitvy a jedním jezdil kolem Jantařčina bříška. Potom se asi rozhodl jí nechat víc trpět a tak jí natrhl jedno ucho. Vypískla bolestí, krev jí začala stékat na oko, tak ho musela zavřít. Válečník se usmál. Nebyl to normální, vřelý úsměv, nýbrž ten ďábelský, s kterým tuhne krev v žilách. "To je nápad..." Zašeptal si spíš pro sebe, ale Jantařinka to stejně slyšela. Brzy přijde můj konec... Pomyslela si smutně a rozhořčeně zároveň, protože se ani nestihla stát učednicí. Válečník si prohlédl své drápy, a tím nejneobroušenějším jí udělal jizvu přes oko. TO zavřené, kvůli krvi.
Ale vtom tam vtrhla její matka a válečníka zahnala. Jantařinka se stala učednicí Jantarkou a její učitelka byla léčitelka Tma.
Ale Jantarku nejvíc děsí to, že se ten válečník jednou vrátí, a že Tma je vlastně taky celá černá...
Proč?
Ty mě kopíruješ!!!!!!