pohld Vločky
Uhnula jsem se další ráně od svého učitele. Učitel mi rozdával další rány, ale já se jim všem vyhýbala. Když jsem měla příležitost skočila jsem po něm a pokusila se ho přimáčtknout k zemi. Ale snadno mě odrazil a já znovu skončila na zem. Rychle jsem vyskočila na nohy, ale nikde jsem ho neviděla. Najednou mě silná váha přitlačila k zemi a vyrazila mi dech. Potom ze mě slezla. Já se mohla postavit a podívat se na svého učitele. ,,Nikdy, nikdy nespouštěj oči z nepřítele. Když z něj spustíš oči překvapí tě, porazí tě, zabije tě. To jsou základy. Byla jsi dneska hodně nesoustředěná. A to je chyba. Běž k Tůni hvězdných a ulov tam něco pro klan. Bez kořisti se nevracej." Rozkázal mi učitel. Já pouze kývla a rozeběhla se k Tůni. Tlapy mi dopadaly do zelenožluté trávy a já si vychutnávala ten pocit dokud budu moct. Co neviděť má začít období Bez listí. Potom už bude tráva zasypaná sněhem. Nemysli za budoucnost, mysli na současnost. Jak si může kočka užít přítomnosti když bude myslet na budoucnost? Užívej si dokud můžeš. Plánovat dopředu nemá cenu. Žádný plán nikdy nevyjde. Objevila se mi v hlavě slova Popeloocasého. Koutky úst se mi trochu zvedly a já přidala do běhu. Po pár vteřinách už jsem uviděla se před sebou tyčit veliké duby. Konečně. Pomyslela jsem si a zaběhla mezi ně. Tráva a listí bylo příjemné na okamžik. Slyšela jsem zpývat ptáčka, slyšela jsem jak nějaký kamínek spadnul do jezírka a cítila pach...zajíce? Co tu dělá zajíc? Ti na naše území obvykle nezavítají. Uvědomím si. Ale to je jedno. Pokud ho ulovím budu se moc rovnou vrátit do tábora. Takový zajíc může klidně nasitit dva válečníky, nebo všechny učedníky v táboře. Vydám se po pachu. Když ucítím že se blíží jeho konec, skrčím se a začnu se plížit. Zelená tráva mi dává alespoň nějaký úkryt. Teď ale zrovna lituju toho, že nemám jinou barvu kožíšku než bílou. Nemysli na své nedostatky. Jsou užitečné jen si to neuvědomuješ. Vše špatné je k něčemu dobré. A naopak. Vybavila se mi slova Pavího Ohně. Ale teď jsem neměla čas se jimi zabývat. Plížila jsem se dál. Když jsem uviděla zajíce tak mě dost zaskočil. On je...bílý? Uvědomím si. A ano, byl opravdu bílý. Zatřepala jsem hlavou. Musím se soustředit. Už jsem dost blízko, můžu zaútočit. Tak vytasím drápy a skočím. Zajíc se podívá mým směrem. Celý stuhne a ani se nepohne. Já se jen ušklíbnu. Zabořím do něj své drápy a zuby. Vydím jak mu z očí vyprchává život a jak se jeho oči mění ve skelnné. Vyndám z něj své drápy. Po kožichu mu začnou téct pramínky krve. Zvedla jsem zajíce do vzduchu a rozeběhla se do tábora.
Pohled Jasanového Drápa
,,Tak, kolik toho máte?" Zeptám se a podívám na ostatní. ,,Snad se nebojíš, že někdo z nás toho ulovil víc než ty?" Zavtípkovala šedá kočka. Podíval jsem se jí do očí. Byly hypnoticky kobaltově modré a já z nich nemohl spustit oči. Zamrkal jsem a probral se. ,,Já? Nikdy." Černý kocour a bílá kočka se zasmáli. ,,Hele, takhle hadrkovat se můžete v táboře. Jdeme." Rozkázal nám přicházející bílý kocour s ledovýma očima. Chladné Oko. Je tu už sice starší, ale čas od času si snáma zajde na lov. Vzal jsem svou kořist a šel s ostatními do tábora.