"Já prostě... Nechci aby to někdo věděl." Zdráhala se Jantarka.
"Vždyť víš, že se mi můžeš vždycky svěřit." Usmála se Tma.
"Když já... Já, já se tě vlastně bojím." Odpověděla stydlivě učednice.
"Bojíš?" Opakovala šokovaně Tma.
"Ano, bojím. Bojím se tě proto, že jsi stejná jako ten kocour, co mi natrhl ucho a udělal mi tu jizvu, víš?" Zavrtala se do pelíšku a mávla ocasem na znamení, že chce být sama.
Po nějaké době zase Tma přišla.
"Trénink." Špitla. Jantarka kývla a zvedla se.
Mlčky spolu došly až k Stříbrné tůni.
"Napij se, a seznáš svou budoucnost." Vysvětlila léčitelka.
"Ty se taky napiješ?"
"Ne," mrskla vousky Tma "já svoji budoucnost přece znám!" znělo to pobaveně. Jantarka se napila.
Uviděla už dospělou Jantarku, jak podává bobule smrti zrzavému kocourovi s černými pruhy. Postava připomínala velitele a doslělá Jantarka se ďábelsky usmívala. Poté, co velitel snědl bobule a začal se dávit, kývla dospělá Jantarka na toho černého kocoura. Ten přišel, a všechno veliteli před jeho smrtí vysvětlil. "Sbohem." Řekli ďábelské kočky jednohlasně.
Jantarka zatřepala hlavou a uskočila od tůně. Celá se třásla.
"Cos tam viděla?" Ptala se Tma, ale než stihla třesoucí se Jantarka odpovědět, zhroutila se.