Jantařinka- pardón, Jantarka se ráno probudila. Sluneční paprsky jí vyhřívaly její světlý kožíšek. Tma vešla do doupěte a šťouchla svou tlapkou do své učednice. Ta se otočila na bok. "Děje se něco Tmo?"
"Ano, děje." Učednice zpozorněla.
"A co?"
"Jdeme na trénink."
Učednice se zvedla a neumytá šla na trénink, zatímco jí Tma na tréninku povídala a představovala byliny, Jantarka se myla.
"Můžeš mi říct, co je to listomáta?" Vytrhl ji hlas své učitelky a zároveň léčitelky.
"Um, ehm,... jasně?." Mňoukla trochu nejistě učednice.
Jantarka se přikrčila k bylinám a začala pečlivě očmuchávat listomátu a meduňku. Potom se zase narovnala a nejistě šťouchla do meduňky.
Když si léčitelka všimla jejího výrazu, zakroutila hlavou. "Ne," odvětila, "je to ta vedle."
"Aha." Mňoukla trochu stydlivě Jantarka.
"A příště už se umyj před tréninkem, ano?" Z léčitelky čišela autorita. Nedalo se jí odmítnout, ani podívat do očí a neuhnout pohledem.
"Mhm." Učednice to řekla poněkud stydlivě. Šťouchla potom do byliny vedle meduňky - listomáty - a šeptla si potichu nejspíš pro sebe: "Listomáta.".
Zbytek tréninku proběhlo bez jakéhokoli rušení, či nedávání pozor. Když se ovšem Jantarka vracela zpátky do tábora za temné noci, všimla si žlutojantarových očí toho válečníka, co jí natrhl ucho, které jí mimochodem ještě nedorostlo, a možná už nikdy nedoroste...